Rusko v zrcadle překladu. Kapitoly z dějin ruského sebepoznávání

Abstract

V této knize se potkávají klasikové ruské literatury, od Michaila Lomonosova (1711–1765) po Josifa Brodského (1940–1996), aby – napříč třemi stoletími – vedli společnou řeč o umění překladu. Kniha má dvě části. První tvoří Interpretační studie, věnovaná (1) pojednáním ruských spisovatelů o cizojazyčných překladech ruské klasiky a (2) vybraným dílům světové literatury v překladech, nápodobách a reflexích ruských spisovatelů, jmenovitě Horatiově ódě Exegi monumentum v nápodobě Puškinově, Homérově Iliadě v překladu Nikolaje Gnědiče, Schillerově Ódě na radost v přebásnění Fjodora Ťutčeva a Shakespearovu Hamletovi v podání Borise Pasternaka. Z nejpozoruhodnějších překladatelských reflexí, o něž se autor studie ve svých interpretacích opírá, vznikla Antologie, tvořící druhou část knihy. Antologie nabízí vůbec první, nebo nově vytvořené české převody vybraných esejů, dopisů, rozhovorů a veršů ruských literárních klasiků o umění překladu. Interpretační studie vychází z teze, že ruské umění překladu vykazuje specifické rysy národního svérázu, a vybízí tak badatele k následujícím otázkám: Co si Rusové nad překlady své literatury do cizích jazyků uvědomují sami o sobě? A co na sebe prozrazují ve svých překladech a výkladech starořeckých, latinských, anglických, německých a dalších cizích autorů? Kniha Rusko v zrcadle překladu přináší několik odpovědí v rámci šesti kapitol, z nichž následující představují těžiště svazku:

1. Kapitola třetí přibližuje „revoluční“ význam kanonického ruského překladu Homérovy Iliady, který v roce 1829 zveřejnil básník Nikolaj Gnědič (1784–1833). Třebaže o Gnědičově Iliadě vznikla řada pojednání, kde se v různých obměnách mluví o její „krajní subjektivitě“, „téměř křesťanských představách“ a přílišné jazykové „archaičnosti“, jedno zůstává faktem: díky odvaze ruského překladatele vzepřít se dobové literární normě, diktované francouzským klasicismem, zanechala Gnědičova Iliada hlubokou stopu jak v ruském básnictví, tak v ruských politických dějinách. Gnědič se pokusil napodobit „velebnou prostotu“ homérské řečtiny propojením prvků staroslověnských s běžně mluvenými a lidovými. Zachoval přitom širokodechý verš předlohy (hexametr), třebaže většinové ruské čtenářstvo od jeho překladu očekávalo dovedně rýmované alexandríny. Z Gnědičovy první verze prvního zpěvu Iliady je zároveň patrné, že ruský překladatel sledoval i jinou než čistě filologickou věrnost předloze. Byl přesvědčen, že Homér může vychovávat jeho současníky: Achilleovu vzpouru proti Agamemnónovi, od níž se události Iliady odvíjejí, pojal jako zprávu z časů, kdy vojenská čest neznamenala bezmeznou oddanost panovníkovi, nýbrž osobní postoj, který mohl vyústit i v ozbrojený střet s vládnoucí mocí. Takovému překladu Iliady museli rozumět zejména ti, kdo se 14. prosince 1825 pokusili v Rusku o státní převrat, který vešel do dějin jako „povstání děkabristů“.

2. Kapitola čtvrtá vychází z rozsáhlého bádání o životě a myšlení Friedricha Schillera (1759–1805), především z pera básníkových životopisců Gottholda Deila a Alexandra Kirpičnikova. Nastiňuje genezi Schillerovy Ódy na radost, zednářské hodovní písně z roku 1785, která se stala ikonickou básní evropského osvícenství. Originál Schillerova textu je následně konfrontován s jeho kanonickým ruským překladem z roku 1823, který vytvořil Fjodor Ťutčev (1803–1873). Ruský básník vtiskl zednářsky „svatokrádežné“ a myšlenkově neortodoxní Ódě podobu nepokrytě pravoslavného chorálu. Analyzovaný ruský překlad tak badateli poskytuje příležitost demonstrovat jednu z nejtypičtějších stop ruské spirituality v dějinách překladové interpretace.

3. Kapitola pátá představuje srovnávací analýzu Shakespearova Hamleta v podání básníka a prozaika Borise Pasternaka (1890–1960). Pasternakův Hamlet vyšel poprvé v roce 1940 a v letech 1941–1957 byl opakovaně přepracováván, někdy s velkými škrty a dalšími úpravami, z nichž některé si vynutila sovětská překladová praxe a cenzura, zatímco jiné vycházejí z Pasternakova občanského postoje. Kapitola, přibližující pohnutou historii nejslavnějšího shakespearovského překladu v ruštině, dospívá k závěru, že Pasternakův Hamlet si klade za cíl nastavit zrcadlo stalinskému Rusku. Politická angažovanost daného překladu je zdokumentována srovnáním Shakespearova originálu s Pasternakovými nepřehlédnutelnými narážkami na dobu teroru, v níž mu bylo dáno žít. Pohled na ruské myšlení a cítění v zrcadle překladu je unikátní i poučný, neboť umění překladu, konfrontující různé jazyky i celé národní kultury, ze své podstaty vše národně svébytné nasvěcuje i vyostřuje.