Práce zkoumá jazykový obraz smrti a života v češtině na základě etymologie, slovníkových definic a derivátů lexémů smrt, mrtvý, umřít, život, živý a žít, dále na základě frazémů a textů lidových písní a pohádek. Vychází z pojetí metafory jako něčeho, na čem je založen náš konceptuální systém, dále z teorie kategorizace a z chápání antropomorfismu a tělesnosti jako jednoho z hlavních principů jazykového obrazu světa. Metafory smrti a života jsou děleny podle oblasti cílové a zdrojové. Jak se ukázalo, v cílové oblasti jsou oba pojmy pojímány jako konkrétní entity, se kterými lze jako s předměty zacházet a které mají svou prostorovou orientaci. O antropomorfním pojetí pojmu smrt svědčí i konceptualizace smrti jako osoby. Také atributy, které jsou smrti přisuzovány (zejm. vlastnosti hodnotící a vlastnosti vnímatelné smysly), dokládají její pojetí jakožto osoby nebo konkrétního předmětu. Mezi základní představová schémata patří u obou pojmů schéma nádoby (prostoru) a cesty. Život je chápán jako kontinuum ohraničené z jedné strany narozením (vstupem do prostoru života) a ze strany druhé smrtí (odchodem z prostoru života). Sám život je pak jakožto uplývající čas vnímán jako cesta nebo plavba. Princip antropomorfismu se uplatňuje také v oblasti zdrojové, kterou zastupuje u obou pojmů zejména hyperbola. Ukázalo se,...