Vztah rozumnosti a etických stavů u Aristotela

Abstract

In our text we examme the relationship between practical wisdom and ethical states in Aristotle's Nicomachean Ethics. The goal of our work is to define the function of practical wisdom in ethical virtue. We gradually analyze the indiviual parts of definition of ethical virtue from EN II, 6, that is, that virtue is a state concerned with choice which holds the mean relative to us in such a way as a man of practical wisdom would define it. After the analysis of state concerned with choice and practical wisdom we arrive at the determination of practical wisdom as the source of virtuous action; only practical wisdom can be the criterion that pronounces what is bad and good; desire in itself is not capable of deliberation. Following from this a new question arises: how can practical wisdom influence the irrational part of the soul, which is the seat of desire? Practical wisdom, having no direct influence on desire, uses ethical virtue-temperance as it's intermediary. This induces in irrational desire the intention to follow practical wisdom and thus practical wisdom becomes master of desire. We see the contribution of our work firstly in defining the function of practical wisdom in Aristotelian Ethics with greater accuracy and secondly in establishing temperance as a neccessary condition of the other virtues and...

V našem textu se věnujeme vztahu rozumnosti a etických stavů v Aristotelově Etice Nikomachově. Cílem práce je určit funkci rozumnost v etické ctnosti. Postupně analyzujeme jednotlivé momenty definice etické ctnosti z ENII, 6, tj. že ctnost je záměrně volícím stavem, který udržuje střed nám přiměřený, tak jak by jej vymezil člověk rozumný. Po analýze stavu, záměrné volby a rozumnosti dospíváme k určení rozumnosti jakožto původce výměru ctnostného jednání; jedině rozumnost může být kritériem, které vyřkne, co je špatné a dobré; sama touha totiž nemá schopnost rozvažovaní. Na to navazuje další otázka: jak může rozumnost ovlivňovat iracionální složku duše, ve které sídlí touha? Rozumnost, protože nemá žádný přímý vliv na touhu, využívá jako prostředníka etickou ctnost-uměřenost. Ta do nerozumné touhy vkládá intenci následovat rozum. skrz ni se stává rozumnost pánem nad touhou. Přínos naší práce vidíme jak v tom, že jsme přesněji určili funkci rozumnosti v aristotelské etice, tak i v tom, že jsme určili uměřenost jako nutnou podmínku ostatních ctností a racionálního jednání vůbec.