Vizuální motivovanost ve slovní zásobě českého znakového jazyka

Abstract

U znakových jazyků, stejně jako v případě jiných přirozených jazyků, lze pozorovat strukturní uspořádání systému jazykových znaků. To znamená, že v něm lze vydělovat rovinu nejmenších jednotek mající význam (tzv. znaků, stojících na úrovni morfémů a slov jazyků mluvených), ty pak dále dělit na jednotky nižší, které samy o sobě význam nemají, ale mohou význam IIvyššíchll celků rozlišit. (Stokoe 1960; Macurová 1994, 1998, 2001). Jako jeden z podstatných rysů přirozených jazyků je uváděn libovolný (arbitrární), společensky daný vztah mezi slovy (u mluvených jazyků) a tím, co slova označují (Černý 1998; Jirák-Nekvapil-Šoltys 1996). Tento vztah se zdá být kvůli vizuálněmotorické povaze národních znakových jazyků v jejich struktuře nepřítomen. Znaky znakových jazyků jsou označovány za ikonické (mezi tím, jak znak vypadá a tím, co označuje, je vztah podobnosti). Tento dojem je pochopitelný. Národní znakové jazyky jsou svou formou existence velmi podobné neverbální komunikaci - komunikaci pomocí mimiky, gest. J sou totiž vytvářeny rovněž souborem prostředků založených na pohybech tváře, rukou a horní části těla. Často jsou připodobňovány k formě umění, kdy se umělci nevyjadřují pomocí slov, nýbrž pohybem a výraznou mimikou - tedy k pantomimě. Jak však ukáži dále při výkladu charakteristik přirozených jazykových...