Druhá příroda. Příspěvek k sociální filozofii umění

Abstract

Resumé - Dizertační práce Druhá příroda. Příspěvek k sociální filozofii umění (Jakub Stejskal) V jakém smyslu je možné mluvit o umění jako o zdroji sociálního poznání? V této práci kritizuji pozici, podle které umění získává svou sociálně-kognitivní relevanci skrze svůj bytostný vztah k normativní vizi společnosti jako smířené druhé přírody: umění buď přináší vhled do povahy sociální reality jakožto takové druhé přírody, nebo nám naopak dává pocítit její nesmířenost a je příslibem jejího smíření. Věnuji se dvěma interpretačním liniím vycházejícím z odkazu německé klasické filozofie, které tuto pozici zastávají: frankfurtské kritické teorii a analytickému kantovskému revizionismu. Jejich představitelé vnímají, ať už implicitně či explicitně, umění jako nástroj zakouzlení a afirmace, který může nanejvýš svůj afirmativní charakter potlačovat ve jménu budoucího smíření. Proti tomuto pojetí stavím chápání uměleckého modernismu jako projevu estetiky odkouzlení, která vnímá umění jako nástroj vytvoření specifické kognitivní distance vůči sociální druhé přírodě bez potřeby vize smíření.

- Doctoral Thesis Second Nature: A Contribution to the Social Philosophy of Art (Jakub Stejskal) In what sense can one speak of art as a source of insight into the social? In my thesis I focus on criticizing a position that explains art's social-cognitive potential in terms of its purported intrinsic adherence to a normative view of society as a reconciled second nature: Art either offers insight into the nature of social reality as such a second nature or it makes us feel its unreconciled condition and becomes a promise of reconciliation. I identify two traditions of art interpretation holding this position, which both have their intellectual roots in early German Idealism: the Frankfurt Critical Theory and analytic Kantian Revisionism. In the writings of their adherents art is - implicitly or explicitly - understood essentially as a means of enchantment and affirmation that can at most suppress its affirmative character in the name of future reconciliation. Against this conception I develop an understanding of artistic modernism as belonging to an aesthetics of disenchantment, which takes art to be a way of establishing a specific cognitive distance from the social second nature without evoking reconciliation.