DDR-Nostalgie in den neuen Bundesländern und die Geschichtspolitik der PDS

Abstract

Při sjednocení Německa v roce 1990 panovalo ve společnosti nadšení a optimismus. Ten se však vytratil v prvních letech transformace, a to jak na východě, tak na západě Německa. Především na východě přibývalo nespokojených, kteří se stavěli ke sjednocení kriticky jednak kvůli ekonomickým dopadům, jednak kvůli tomu, že jejich předchozí životní zkušenost se stala bezcennou. Tento jev, kdy si lidé stále více idealisticky připomínali život za NDR, byl nazván DDR-nostalgií. Tato práce se zabývá politickým rozměrem DDR-nostalgie se zaměřením na PDS, nástupnickou stranu po státostraně SED. Navzdory tomu, že byl straně předpovídán zánik, její voličská podpora na východě Německa stabilně narůstala a její východoněmečtí voliči se stranou cítili zastoupení ve svých zájmech. Strana se nicméně nevypořádala se svou rozporuplnou minulostí. Cílem práce je prozkoumat, jak PDS prezentovala minulost NDR a svou vlastní. Bude ověřena teze, že PDS pomocí Geschichtspolitik prezentovala idealizovaný obraz minulosti NDR, aby posílila nostalgii po minulém režimu a dopomohla si tak k vyšším preferencím.

In 1990 when the GDR and FRG were united, there was a lot of optimism about the future of the new state. However, after few years after this historical event, both West and East Germans felt disillusioned by the transformation process. The sensation of the East Germans was named GDR-nostalgia or the so called Ostalgie, nostalgic longing for the former GDR. This feeling was rooted both in the objective socio-economic situation and in the feeling of loss in the biographies of the East Germans. This paper deals with the political dimension of the GDR-nostalgia, focusing on the political party PDS, a successor party of the communist state party SED. Despite the pessimistic prophecies about the PDS the party was growing steadily in the East. The East Germans felt that the party represents their particular interests in the united Germany. Yet the PDS didn't use a chance to deal critically with its controversial history. The hypothesis is, that the party, by presenting an idealistic version of the GDR past to the public and their potential voters, tried to strengthen the nostalgia feeling in order to gain votes. To prove the thesis the structure of the party, its program and history institutions will be examined. The concept of politics of memory will be described.