Neviditelná forma: Literární realismus v teorii 20. století

Abstract

Literární realismus se ve 20. století ocitl v centru teoretických sporů o povahu literatury, její vztah ke skutečnosti, o uměleckou hodnotu i formu. Práce "Neviditelná forma: Literární realismus v teorii 20. století" usiluje o zpřehlednění těchto debat a o teoretické i interpretační přehodnocení literárního realismu. Argumentuje, že se forma realismu v průběhu 20. století souběhem vnějších faktorů i vnitřních dispozic stala "neviditelnou", což vedlo k tomu, že realismus byl reduktivně chápán jako čistě obsahový a pasivně mimetický způsob umělecké tvorby. Polarizace diskuse na obou stranách studené války pak přispěla k tomu, že realismus osciloval mezivšeobecnou a vyprázdněnou normou a zcela zavrhovaným pojmem. Práce se soustředí na otázku, proč k zmíněnému zneviditelnění došlo a snaží se formu realistického románu opět učinit vnímatelnou. Ve vztahu k prvnímu zmíněnému úkolu práce analyzuje klíčové příspěvky do teoretické debaty o realismu v průběhu 20. století: teorii Györgye Lukácse, Theodora W. Adorna, ruského formalismu a Rolanda Barthesa. Jejich postoje k literárnímu realismu analyzuje ve společenském, politickém a institucionálním kontextu, ale také prostřednictvím konceptuálních a hodnotových rámců v nichž jednotlivé teorie operují:režimů relevance(Galin Tihanov),paradigmat autonomie...

Throughout the 20th century, literary realism was a focal point of the debates concerning the essence ofliterature, its relationship to reality, artistic value and form. This dissertation argues that, due to a combination of contextual factors and internal literary dynamics, the form of the realist novel became "invisible" within dominant literary-theoretical approaches. Consequently, realism came to be understood reductively as a content-driven mode of art based on passive mimesis. The polarisation of the debate on both sides of the cultural Cold War further contributed to a situation in which realism oscillated betweenan empty, universalised norm and a discredited concept. The dissertation seeks tounderstand why the form of the realist novel was rendered invisible and aims to contribute to making it perceptible once again. In its first part, the dissertation examines selected twentieth-century theoretical approaches to realism, focusing on the work of György Lukács, Theodor Adorno, Russian Formalism and Roland Barthes. Their respective positions are situated within broader cultural, political, and institutional contexts, and related to the conceptual frameworks within which they operate: regimes of relevance (Galin Tihanov), paradigms of literature's autonomy (Aukje van Rooden), and, most...