Současné umění, autonomie, subjekt

Abstract

Disertační práce zkoumá současné umění jako politický problém v kontextu nástupu kulturních válek a krize liberálního globalismu. V první části sleduje, jak je paradigma současného umění kritizováno z pozic národně-konzervativní pravice, liberální pravice, emancipační i konzervativní levice. Z průsečíku těchto kritik vyplývá, že současné umění funguje jako kulturní výraz liberálního globalismu: deklaruje emancipaci Druhých, zatímco jeho institucionální a ekonomická infrastruktura reprodukuje nerovnosti a vazby na globální kapitál. Druhá kapitola zasazuje vznik a vývoj současného umění do dějin poválečného liberalismu, neoliberalismu a globalizace a analyzuje temporální logiku "současnosti" jako prožívání věčné přítomnosti, v níž je budoucnost politicky i imaginativně blokována. Současné umění v této situaci zároveň legitimizuje ideologii liberálního globalismu a zviditelňuje její rozpory. Třetí kapitola otevírá otázku "konce současného umění": ukazuje, že k vnějšímu tlaku konzervativních režimů se přidává vnitřní krize formátu globální výstavy. Na příkladu documenta fifteen analyzuje pokus o radikální dekolonizaci institucionálního rámce a jeho ztroskotání v konfliktu mezi emancipační politikou a požadavkem depolitizované autonomie umění. Závěrečná kapitola teoreticky rozpracovává paradox "podivné...

The dissertation examines contemporary art as a political problem in the context of the rise of culture wars and the crisis of liberal globalism. The first part traces how the paradigm of contemporary art is criticized from the positions of the national-conservative right, the liberal right, as well as the emancipatory and conservative left. The intersection of these critiques suggests that contemporary art functions as a cultural expression of liberal globalism: it declares the emancipation of the Other, while its institutional and economic infrastructure reproduces inequalities and ties to global capital. The second chapter situates the emergence and development of contemporary art within the history of postwar liberalism, neoliberalism, and globalization, and analyzes the temporal logic of the "contemporary" as an experience of an eternal present in which the future is blocked both politically and imaginatively. In this situation, contemporary art simultaneously legitimizes the ideology of liberal globalism and makes its contradictions visible. The third chapter opens the question of the "end of contemporary art": it shows how the external pressure of conservative regimes is compounded by an internal crisis of the format of the global exhibition. Using documenta fifteen as a case study, it...