Volná cirkulující DNA dárce jako marker pro sledování rejekce štěpu po transplantaci plic

Abstract

Lung transplantation is a dynamically developing therapeutic method indicated for the end- stages lung diseases of parenchymal or vascular origin. Despite significant advances in the field, long-term survival of lung transplant recipients is shorter in comparison to the other solid organ transplants. Lungs are a highly-immunogenic, open system in constant contact with the environment which leads to a higher incidence of infections and immune-related complications. To differentiate between individual types of graft damage, a number of examination methods are currently used, starting with pulmonary function tests and radiological imaging, followed by microbiological, immunological and biopsy examinations upon indication. However, all of these clinical tools lack sensitivity to capture an early, subclinical graft alteration, possibly preceding its clinical manifestation by months. Of novel biomarkers, closest to the clinical implementation is the examination of donor-derived cell-free DNA. Despite promising results, multicenter randomized trials are required to establish its additive clinical value and cost- effectiveness.

Transplantace plic je dynamicky se rozvíjející metodou léčby pokročilých stadií plicních onemocnění parenchymového nebo cévního původu. Ve srovnání s transplantacemi ostatních solidních orgánů je přežití příjemců transplantace plic kratší. Důvodem je skutečnost, že plíce jsou orgánem v trvalém styku se zevním prostředím s vyšší incidencí infekcí a imunitně podmíněných komplikací. K odlišení jednotlivých typů poškození štěpu využíváme řadu vyšetřovacích metod, především funkční, zobrazovací, mikrobiologická, imunologická a bioptická vyšetření; ideální biomarker však v současnosti neexistuje. Nadějným přístupem, který se blíží implementaci do klinické praxe, je vyšetření volné cirkulující dárcovské DNA. I když není zatím schopný detekovat etiologii poškození štěpu, je vysoce senzitivním parametrem umožňujícím detekci subklinického poškození i více než 3 měsíce před jeho manifestací. I přes nadějné výsledky by její implementaci do klinické praxe měly předcházet multicentrické randomizované studie k přesnému stanovení aditivní klinické hodnoty a nákladové efektivity.