Vývoj strategické kultury Pákistánu: mezi stabilitou a adaptací

Abstract

Diplomová zkoumá vývoj strategické kultury Pákistánu na pozadí rekonfigurace mezinárodních mocenských vztahů v podobě stále se prohlubujícího geopolitického soupeření Spojených států s Čínou na jedné straně a jejich strategického sbližování s Indií na straně druhé. Práce se ptát, zda a případně jakým způsobem se strategická kultura Pákistánu proměnila od sedmdesátých let minulého století, kdy se země ustálila v dnešních hranicích, do přítomnosti. Strategická kultura je pojímána jako diskurzivní konstrukce. Jádrem práce je proto interpretativní kvalitativní výzkum založený na metodologii diskurzivní analýzy. Práce došla k závěru, že strategická kultura Pákistánu zůstala navzdory výrazným změnám vnějšího prostředí v průběhu zkoumaného období neměnná. Stabilita strategické kultury Pákistánu tak potvrzuje nosnost tohoto konceptu jako analytického nástroje.Pákistánská strategická kultura stojí na dvou pilířích: (1) soupeření s Indií, která je vnímána jako existenční hrozba, a z něho vycházející (2) spojenectví s ČLR, která představuje klíčovou bezpečnostní garanci. Z analyzovaných výpovědí pákistánských politických činitelů a armádních představitelů je zřejmé, že Pákistán v důsledku své fixace na Indii mnohdy činil strategická rozhodnutí, která byla v přímém rozporu s jeho strategickými zájmy.

The master's thesis examines the evolution of Pakistan's strategic culture against the backdrop of the reconfiguration of international power relations in the form of the ever intensifying geopolitical rivalry between the United States and China on the one hand and its strategic rapprochement with India on the other. The thesis asks whether and, if so, how Pakistan's strategic culture has changed from the 1970s, when the country settled within its present borders, to the present. Strategic culture is conceptualized as a discursive construction. Therefore, the core of this thesis is interpretive qualitative research based on the methodology of discursive analysis. The thesis concludes that the strategic culture of Pakistan has remained constant despite significant changes in the external environment during the period under study. Thus, the stability of Pakistan's strategic culture confirms the relevancy of this concept as an analytical tool. Pakistan's strategic culture rests on two pillars: (1) rivalry with India, who is perceived as an existential threat, and the resulting (2) alliance with the PRC, who acts as a key security guarantee. From the analysed accounts of Pakistani policymakers and military officials, it is clear that Pakistan, as a result of its fixation on India, has often made strategic...