Le paradoxe stoïcien: liberté de l'action déterminée

Abstract

Práce je zaměřena na problém svobody u starých stoiků (3. st. př. Kr.), který byl kontroverzním předmětem debat již v antice a zůstává jím podnes. Ve třech částech autor rozebírá základní aspekty tohoto problému, aby mohl navrhnout vlastní interpretaci. První část je věnována otázce jednání a odpovědnosti, a slouží tak jako rámcové uvedení k celému problému, o němž se ukazuje, že má formu paradoxu : stoický systém na jedné straně předpokládá "osudovou" determinovanost veškerého pohybu, na druhé straně však hájí lidskou odpovědnost s odvoláním na specifickou schopnost lidské duše, kterou stoici nazývají "přitakání". Ve druhé části autor nejprve rozebírá stoické pojetí rozumu v celé jeho šíři, což má umožnit náležité uchopení přitakání. Na pozadí sjednocených stoických výměrů rozumu jako souboru pojmů, jako řeči a jako specifické struktury psychického pohybu autor argumentuje ve prospěch reflexivního pojetí rozumu u stoiků, aby na tomto základě navrhnul výklad pojmu přitakání coby reflexivního obratu rozumu k sobě samému. Toto vymezení je zároveň pokusem vyřešit aporii determinovanosti a autonomie přitakání: přitakání je autonomní pouze v tom ohledu, v jakém je výrazem rozumu vědomě schvalujícího vlastní interpretaci světa, a nikoli ve smyslu absolutní vyčleněnosti z všeobecné kausality. Třetí část je...

The work deals with the problem of freedom in the theory of the early Stoics (3. c. BC) which has been a controversial issue since antiquity up to this very day. In its three parts the author examines basic aspects of this problem in order to offer his own interpretation. The first part tackles the question of action and responsibility being thus an introduction to the whole problem which in this light reveals its paradoxical form: on the one hand, the Stoics teach "fatal" determination of all motion, on the other, they defend human responsibility pointing at the specific faculty of human soul - the assent. In the second part, the author offers an analysis of the Stoic notion of reason in the full scope of its different characterizations as collection of concepts, as inner language and as specific structure of the motion of human soul. On the basis of an attempt to bring these definition together as complementary perspectives, the interpretation of the Stoic assent is proposed showing that it is to be understood as reflective turn of the reason towards itself. This claim aims also at solving the paradox of the assent - determined and autonomous in the same time: the assent is autonomous only insofar as it represents reason giving approval to its own interpretation of the world; it is however not autonomous...