Problematika uměleckého překladu dialektu a kulturního převodu prismatem českých překladů neapolské dramatiky 20. století

Abstract

Tato disertační práce se věnuje neapolské dramatice 20. století; je rozdělena do dvou hlavních částí. První část představuje dílo tří významných neapolských dramatiků: Eduarda De Filippa, Annibaleho Ruccella a Enza Moscata. Zasazuje jejich tvorbu do společenskohistorického kontextu a nahlíží ji z hlediska těch nejdůležitějších životopisných dat. Dále se zaměřuje na tvorbu uměleckého proudu zvaného Nová neapolská dramatika, do něhož bývají řazeni oba mladší dramatikové, a zkoumá, v jakém smyslu a jestli vůbec navazovala mladší generace na bohaté dílo Eduarda De Filippa a pomyslně také na tradici neapolského divadla. Druhá část práce čerpá z poznatků získaných literárněhistorickým bádáním v části první a využívá je k úvaze nad optimálním převodem analyzovaných her do češtiny. Úvodem se krátce věnuje odvěkým teoretickým otázkám překladu a představuje dvě hlavní překladatelské strategie, a to překlad konformní a překlad adaptační. Po vytyčení problematických rysů traktovaných děl z překladatelského pohledu se text s ohledem na tyto skutečnosti zamýšlí nad tím, jak je co nejvěrněji převést do češtiny a jak docílit toho, aby byl zdárně proveden kulturní transfer. Práce se ve značné míře zabývá otázkou jazyka, jelikož velké procento zkoumaných her je vícejazyčné a (především) kombinace neapolštiny a...

This thesis deals with the 20th century Neapolitan dramatics; it is divided into two thematic subjects. Firstly, the text tries to describe the life and work of three important Neapolitan playwrights, Eduardo De Filippo, Annibale Ruccello and Enzo Moscato. Apart from highlighting the most significant biographical events and sociohistorical circumstances that influenced not only the work of the individual playwrights but also the artistic creation of the movement called the New Neapolitan dramatics, to which both younger playwrights belong, the text thematises the question if the younger generation continued the rich work of Eduardo De Filippo and the traditional Neapolitan dramatics and if so, how. The second part makes use of the findings gained from the literary-historical research done in the first part to reflect upon the optimal translation of the analysed plays into Czech. Initially, the text briefly ponders upon the agelong theoretical translation issues and then introduces the two main translational strategies, namely the conformist (konformní) and the adaptation one (adaptační). Having marked out the problematic features of the analysed plays from the translation theory point of view, the text subsequently discusses the question of how to translate them into Czech as faithfully as possible...