Historický vývoj inkorporace farností řeholním společnostem

Abstract

Historische Entwicklung der Inkorporation von Pfarreien an Ordensgemeinschaften Diese Doktorarbeit konzentriert sich auf die historische Entwicklung von Rechtsnormen bezüglich der Inkorporation von Pfarreien an Ordensgemeinschaften seit der Entstehung dieses Rechtsinstituts (etwa in 12. u. 13. Jh.) bis zur Epoche unmittelbar vor dem heutigen Rechtsstand (Kodex des kanonischen Rechts 1983). Das Rechtsinstitut findet seinen Ausgangspunkt in dem altertümlichen Eigentumsrecht von Kirche, welches allmählich zum Patronats- und Inkorporationsrecht verwandelt wurde. Weiter wird die Entstehung des Patronatsrechts und seine Entwicklung bis zum heutigen Stand skizziert. Der Hauptteil befasst sich mit der Entwicklung des eigentlichen Inkorporationsrechts. Beschreibt wurde seine Entstehung und die ersten Erwähnungen bei den Kanonisten, mit Rücksicht auf päpstliche, auf die Inkorporation bezogene Dekretalien, insbesondere die Gesetzgebung des Papstes Innocenz IV., dessen Fassung für lange Zeit für maßgeblich galt. Anschließend werden im Hauptteil der vorliegenden Arbeit die Ansichten späteren Kanonisten und ihren Einfluss auf die Inhaltsverschiebung der Inkorporationsrechte präsentiert. Ein selbständiges Kapitel wurde den Inkorporationstypen und der Seelsorge in den inkorporierten Pfarreien gewidmet, da dieses...

Resumé Historický vývoj inkorporace farností řeholním společnostem Inkorporační právo se vyvinulo z vlastnického práva a práva patronátního. Inkorporaci je možné historicky popsat jako druhou dceru institutu vlastnických kostelů a mladší sestru patronátu. V době zápasu církve o svobodu bylo třeba docílit nezávislosti církve na vlastnících pozemků a kostelních budov. Světští vlastníci kostelů se postupně proměnili v patrony, kteří již neměli ke kostelům vlastnická práva, i když dále mohli chod kostelů ovlivňovat např. prezentací duchovních. Církevní subjekty (nejčastěji kláštery), které měly na svých pozemcích kostely, byly v jiné situaci, protože nehrozilo, že by se práva církve dostala do necírkevních rukou. Kláštery dostaly oproti patronům mnohem více práv, který se později začalo říkat inkorporační. Kláštery směly své kostely spravovat a obsazovat svými řeholníky, mohly se považovat za vlastníky farního majetku a v mnohých případech na sebe přebraly i některé biskupské pravomoci (ustanovování duchovních u svého kostela). Práva klášterů ke svým kostelům se záhy rozdělila na dvě základní oblasti: majetkovou (temporalia) a duchovní (spiritualia). V majetkové oblasti nebylo nikdy zpochybňováno vlastnictví kostela klášterem, pokud byl kostel postaven na pozemku patřícím klášteru nebo byl klášteru darován...