Femininity in Spenser's Amoretti

Abstract

(ENG) This thesis focuses on Edmund Spenser's sonnet cycle the Amoretti with the aim of highlighting the manner in which its treatment of the Lady of the Sonnet (in this case inspired by Spenser's second wife Elizabeth Boyle) differs from the common tendencies exhibited by other Petrarchan sonneteers - specifically, that she is allowed to play a comparatively more active role in the cycle's narrative and engage the speaker more directly, that her personality and opinions are defined with greater clarity, and overall that she displays an atypical amount of independence, considering the genre she appears in. For the purposes of proving this point, two other works were selected for comparison: Canzoniere (also known as Rime sparse) by Francesco Petrarch, the so-called "Father of the Sonnet" whose poetry established numerous defining traits of the love sonnet tradition, and Delia by Samuel Daniel, whose cycle excellently illustrates the conventions eventually understood as "Petrarchan" in Elizabethan England (which originated from Petrarch's successors as often as from the man himself). Crucial claims this paper discusses are, firstly, that the Lady as Spenser portrays her does not defy her admirer primarily through her "heart of flint" and passive refusal of his advances (as was the standard...

(CZE) Tato práce je zaměřena na cyklus sonetů Amoretti od Edmunda Spensera s cílem upozornit na způsoby, kterými se jeho pojetí Dámy sonetu (v tomto případě volně inspirované Spenserovou druhou manželkou Elizabeth Boylovou) liší od tendencí obvykle projevovaných ostatními petrarkovskými básníky. Konkrétněji řečeno, v porovnání s typickými Dámami hraje Elizabeth ve Spenserově sbírce aktivnější roli, na mluvčího reaguje příměji, její osobnost a názory jsou jasněji definovány a všeobecně projevuje větší samostatnost, než se v daném žánru dá obvykle předpokládat. Za účelem prokázání výše zmíněného byla vybrána k porovnání dvě další díla: Zpěvník (také známý pod názvem Canzoniere a Rime sparse) Francesca Petrarky, takzvaného "Otce sonetu," jehož poezie posloužila jako základní kámen mnoha fundamentálních aspektů tohoto žánru, a Delia Samuela Daniela, jehož básnická sbírka skvěle ilustruje konvence, které se později považovaly za standardní u petrarkismus alžbětinské Anglie (přestože pocházely zrovna tak často od pozdějších petrarkistů jako od Petrarky samotného). Hlavní argumenty, kterými se tato studie zabývá, jsou zaprvé, že Dáma sonetu ve Spenserově podání nevzdoruje svým obdivovatelům primárně svým "srdcem z kamene" a pasivním odmítáním jejich návrhů, a její ničivá "moc" nepramení převážně z citové...