| uk.abstract.cs | Předkládaná habilitační práce se zabývá řešením některých problémů historické a archeologické povahy, jež vyvstaly při studiu pozdně antického (kušáno-sásánovského) období - poněkud opomíjené fáze dějin staré Baktrie či také Tocharistánu, oblasti nacházející se v jižní části Střední Asie. Autor měl k dispozici množství nového archeologického materiálu, získaného vlastním terénním výzkumem na lokalitě Džandavláttepa (jižní Uzbekistán) v letech 2002-2006, a také nová prostorová data, pořízená při povrchových průzkumech česko-uzbeckého týmu na území okresu Šerabád v téže oblasti v letech 2008-2011. V habilitační práci jsou tak řešeny pouze vybrané problémy materiální kultury bez ambicí suplovat komplexní výkopové publikace: taková již pro lokalitu Džandavláttepa pod redakcí autora vyšla v roce 2011. Podobně kompletní publikace výsledků prospekčních aktivit z let 2008-2011 je právě dokončována, z obou knih jsou v habilitační práci zařazeny jen kratší relevantní pasáže.
Jedním z hlavních cílů práce je představit proměny materiální kultury či její charakteristické prvky, v období 3.-4. století po Kr., kdy Baktrie přestala být součástí kušánské říše a stala se přímo či nepřímo součástí rozsáhlého sásánovského impéria. Pojednávány jsou zejména výrazné příklady stolního keramického zboží, jeho výzdoba s rozborem vlivů - často velmi vzdáleného původu -, jež přispěly k jeho utváření. Navrhované zpřesnění zařazení těchto předmětů rámci absolutní chronologie může přispět například k přesnějšímu datování lokalit prozkoumaných pouze povrchovými sběry či menšími výkopy, kde chybí mincovní nálezy. Zvláštní pozornost je v práci věnována neobvyklým nálezům jak z Džandavláttepa (především antropomorfní terakotě), tak z povrchových sběrů (zejména jde o importovanou terakotu z oblasti západní Číny). Společným motivem se zde stává sledování dálkových kontaktů sledované oblasti s různými kulturně odlišnými regiony, a to od Středomoří až právě po Čínu. Poslední kapitola však jasně ukazuje, že autor nevnímá tyto vztahy jako součásti nějakého moderně vykonstruovaného fenoménu, označovaného jako "hedvábná stezka", nýbrž se tomuto prvoplánovému brandování brání a kloní se k návratu ke skutečným dokladům obchodních, ale i jiných kontaktů, jichž je prozatím pohříchu skutečně málo. To se týká zejména pozemních cest mezi říší římskou a Čínou.
Dalším okruhem témat, jichž se práce dotýká, je dynamika osídlení zkoumané oblasti od antiky po raný středověk, kde kušáno-sásánovské období tvoří pozoruhodný přechod s dozníváním všeho, čeho bylo dosaženo za rozmachu kušánské říše, ale předznamenává výrazné změny struktury osídlení a především úpadek zavodňovacích systémů, k nimž došlo ve středověku. Autor nabízí dva základní modely podoby kulturní zemědělské krajiny v severní Baktrii / Tocharistánu, založené jednak na distribuci sídlišť a jednak na možné podobě systému vodních kanálů, po nichž intenzivní zemědělství 20. století zanechalo jen nepatrné stopy. Ukazuje se, že právě za Kušánů a Kušáno-Sasánovců byly tyto systémy nejrozsáhlejší a o osídlení šerabádské oázy nejintenzivnější v porovnání se všemi historickými obdobími včetně doby řecké přítomnosti v regionu, až na jedinou výjimku: dobu po sovětské kolektivisaci. | cs_CZ |
