http://hdl.handle.net/20.500.11956/96154 Issue 1 Tue, 07 Apr 2026 00:04:38 GMT 2026-04-07T00:04:38Z http://hdl.handle.net/20.500.11956/97142 The Origins of the Left‑Wing Terrorism in Italy after 1968 Pešta, Mikuláš; Valkoun, Jaroslav Studie se zabývá vznikem a vývojem levicových teroristických skupin v prvních letech jejich existence mezi léty 1968 a 1974. Počátky terorismu jsou uvedeny do kontextu společenské situace v Itálii na konci šedesátých let (vznik mimoparlamentní opozice a situace v terciárním vzdělávání) i do politický dějin poválečné Itálie (vztahy Křesťanské demokracie a Komunistické strany Itálie). Radikalizaci násilných hnutí rovněž ovlivnily bombové útoky extrémně pravicového původu a strach z možného neofašistického převratu. Studie se dále zabývá charakteristikou a nejvýznamnějších teroristických skupin, jimiž byly Skupiny partyzánské akce milánského nakladatele Giangiacoma Feltrinelliho, Dělnická síla, Nepřetržitý boj, Skupina 22. října, a dále Skupina z bytu a Politický metropolitní kolektiv, jejichž členové zformovali Rudé brigády. Tyto skupiny jsou charakterizovány svým postavením ve studentsko -dělnickém hnutí, ideologickými nebo organizačními specifiky, konkrétními akcemi i svým zánikem či transformací na konci vymezeného období.; The study deals with the establishment and development of the Left‑ wing terrorist groups in the first years of their existence in 1968 — 1974. The beginnings of terrorism are put in context of the social situation in Italy in the end of 1960s (the formation of the extra‑ parliamentary opposition and the situation in the tertiary education) and of the political history of the post‑war Italy (the relations of the Christian Democracy and the Communist Party of Italy). The study also deals with the characteristics of the most important terrorist groups: the Groups of Partisan Action of the editor Giangiacomo Feltrinelli, the Workers’ Power, the Continuous Struggle, the October 22 Group, and also the Group of the Apartment and the Political Metropolitan Collective, whose members formed the Red Brigades. These groups are characterized by their position in the student‑workers’ movement, ideological or organizational specifics, particular actions and their demise or transformation in the end of the defined period. Wed, 01 Jan 2014 00:00:00 GMT http://hdl.handle.net/20.500.11956/97142 2014-01-01T00:00:00Z http://hdl.handle.net/20.500.11956/97127 Personální politika Viléma II. v německých a pruských politických institucích v éře tzv. liebenberského kruhu Stellner, František; Vaníčková, Radka; Valkoun, Jaroslav Tato studie analyzuje personální politiku císaře a krále Viléma II. v německých a pruských politických institucích, popisuje její nejzávažnější události, jejich okolnosti, hledá hlavní aktéry jednotlivých jmenování a zkoumá otázku, kdo se o klíčová personální rozhodnutí zasloužil. Dochází k závěru, že personální politika v konstituční německé a pruské monarchii představovala kombinaci zásad monarchistického a demokratického vládního systému. Ústřední roli v ní hrál panovník, jeho nejbližší poradci a představitelé správy a méně již politických stran. V konstitučním Německu bylo obsazování nejvyšších úřadů za vlády Viléma II. zásadně ovlivněno představiteli tzv. liebenberského kruhu, neformálního seskupení kolem císařova přítele Eulenburga. Analýza koresponcence Eulenburga s panovníkem a dalšími politiky, stejně jako analýza zpráv rakousko‑uherských diplomatů prokázala, že Eulenburg zásadním způsobem ovlivnil v letech 1890–1900 výběr nejvyšších německých úředníků. Umožnilo mu to důvěrné přátelství s panovníkem. Namísto konzultací s představiteli politických stran dával císař přednost vlastním — často impulzivním — rozhodnutím nebo jednání s Eulenburgem. Studie prokázala, že poslední německý císař byl schopen vykonávat svá prerogativa a povinnosti pouze limitovaně a nebyl stavu skutečně řídit personální politiku. Po Eulenburgově odchodu od dvora se již žádnému dvořanu či politikovi nepodařilo navázat s císařem blízký přátelský vztah. Po odstranění liebenberského kruhu se uvolnil prostor pro ovlivňování císaře ze strany dvorského doprovodu a armádních špiček.; This study analyses the personal politics of the emperor and king Wilhelm II in the German and Prussian political institutions, it describes its main events, its circumstances, it searches for the key participants of each naming and it looks into the question, who was responsible for key personal decisions. It comes to a conclusion that personal politics in the German and Prussian constitutional monarchy represented the combination of monarchist and democratic governmental principles. The monarch, his closest advisers and the representatives of the administration, less of the political parties, played the central role. In the constitutional Germany, the naming of the highest offices during the reign of Wilhelm II was mainly influenced by the representatives of the so called Liebenberg circle, informal group revolving around the monarch’s friend Eulenburg. The analysis of the correspondence between Eulenburg and the monarch and other politicians, as well as the analysis of messages from Austro -Hungarian diplomats, proves that Eulenburg greatly influenced the choosing of Germany’s highest officers in the years 1890–1900. It was possible due to his close friendship with the monarch. Instead of consulting with the representatives of political parties, he preferred his own — often impulsive — decisions or talks with Eulenburg. The study proved that the last German emperor was able to carry out his prerogatives and duties only limited and was not in the state of really rule over the personal politics. After Eulenburg’s departure from the court, no one (court member or politician) was able to take up such a personal and close friendship with the emperor. After eliminating the members of the Liebenberg circle, the spot for influencing the emperor was freed for court retinue and military elite. Wed, 01 Jan 2014 00:00:00 GMT http://hdl.handle.net/20.500.11956/97127 2014-01-01T00:00:00Z http://hdl.handle.net/20.500.11956/97126 Sbližování Itálie a Německa ve druhé polovině třicátých let a Hitlerova návštěva Říma na jaře 19381 Šmíd, Marek; Valkoun, Jaroslav Tato studie je analýzou německo‑italských vztahů v období před druhou světovou válkou. Sleduje jejich diplomatické vztahy od uzavření tzv. římských protokolů v roce 1934 přes podepsání OsyBerlín‑Řím (1936) k anšlusu Rakouska v roce 1938, aby analyzovala složité postavení Vídně v těchtodramatických letech. Současně odhaluje, nakolik se Dollfussovo a Schuschniggovo Rakousko stalo mocenskou hříčkou v rukou Německa a Itálie a jak byl Benito Mussolini postupně ochotnější vyměnit své úzké vazby k Vídni za spojenectví s Berlínem a přesunout svůj zájem ze středoevropské k středomořské politice. Studie se současně zabývá významným detailem z italsko‑německých vztahů, a to příjezdem říšského kancléře Adolfa Hitlera do Říma v květnu 1938 a reflexí postojů jak fašistických elit, tak vatikánských špiček k jeho osobě. Analyzuje, jaké vztahy mezi ním a Svatým otcem panovaly a vysvětluje, proč nedošlo v Římě ke schůzce se Svatým otcem Piem XI. a jaký postoj papež při této příležitosti zaujal.; This study presents an analysis of German-Italian relations in the time before World War II. It traces their diplomatic relations following the conclusion of the so-called Rome Protocols of 1934 via signing the treaty on the Berlin-Rome Axis (1936) towards the occupation of Austria in 1938 to analyze the difficult position of Vienna during those dramatic years. At the same time, it reveals to what extent the Austria of Dollfuss and Schuschnigg became political putty in the hands of Germany and Italy, and how Benito Mussolini was getting more and more willing to exchange his close links with Vienna for an alliance with Berlin, and thus shift his interest from Central-European politics towards the Mediterranean. The study also deals with one significant detail in Italian-German relations, namely with the arrival of Adolf Hitler, Chancellor of the German Reich, in Rome in May 1938, and with a reflection on fascist elites› attitudes as well as those of the Vatican towards his person. It also examines what the relations between him and the Holy Father were, and explains why he failed to meet Pope Pius XI in Rome, and what stand the Pope took on that occasion. Wed, 01 Jan 2014 00:00:00 GMT http://hdl.handle.net/20.500.11956/97126 2014-01-01T00:00:00Z http://hdl.handle.net/20.500.11956/96808 „Ta záštiplná antikomunistická propaganda“ Od klasického antikomunistického cyklu k filmům Red Scare Mišúr, Martin; Valkoun, Jaroslav Předložená studie si klade za cíl představit myšlení o antikomunistických filmech, které vznikly ve Spojených státech na počátku studené války. Přibližně čtyřicet celovečerních hraných snímků, označovaných zpravidla jako antikomunistický cyklus, postupně analyzovali historici studené války, politologové i novináři. Pokoušeli se zasadit sledované filmy do kontextu a vysledovat v nich stopy soudobé společnosti. Součástí této studie je přehledné shrnutí převažujících argumentů a zmínění sporných bodů dosavadního výzkumu. Výsledkem je návrh vlastního členění antikomunistického cyklu, které akcentuje krom tradičních metodologických zdrojů rovněž nástroje nové filmové historie či formálních přístupů.; The presented study aims to introduce thinking about anti-communist movies, which were produced in the United States at the beginning of the Cold War. Approximately forty feature movies, usually known as the anti-communist cycle, were gradually analyzed by historians of the Cold War, political scientists or journalists. They attempted to put these movies in context and explore traces of contemporary society in them. Part of this study is a clear summary of prevailing arguments and references to disputable points of the current research. The result is a proposal of a new categorization of the anti-communist cycle, which emphasizes traditional methodological sources and tools of the new film history or formal approaches as well. Wed, 01 Jan 2014 00:00:00 GMT http://hdl.handle.net/20.500.11956/96808 2014-01-01T00:00:00Z